Když v České republice propukla koronavirová krize a vláda přijala řadu tvrdých protiepidemických opatření, mnoho expertů předpovídalo, že do konce loňského roku se počet lidí bez práce vyšplhá na 400 až 500 tisíc. Nejenže se však počet nezaměstnaných k těmto číslům nepřiblížil, ale tuzemský trh práce po více než roce zdravotní a ekonomické krize trpí prakticky stejnými neduhy jako před covidem.
Nejsou lidi. Takové stížnosti jsme byli ještě loni v únoru zvyklí v Česku slýchat z řady tuzemských firem. Už několik měsíců předtím došlo k nevídané situaci na trhu práce, kdy počet volných pracovních míst převýšil počet lidí bez práce. A český pracovní trh se nyní ocitl vlastně ve stejné pozici.
Ministerstvo práce a sociálních věcí evidovalo k 9. červenci necelých 280 tisíc uchazečů o zaměstnání. Úřady práce přitom nabízely přes 337 tisíc pracovních míst. I kdyby v Česku začali naráz pracovat všichni, kdo nemají práci, stejně by firmy nebyly schopny obsadit bezmála 60 tisíc pracovních pozic. Roli hraje skutečnost, že se do České republiky nemohou plynule vracet zahraniční pracovníci, kteří po propuknutí pandemie koronaviru museli naši zemi opustit.
Nelze však říci, že by se nezaměstnanost v Česku během pandemie vůbec nezvýšila. Naopak, v důsledku vládních protiepidemických opatření ztratilo práci asi 70 tisíc lidí. Ještě začátkem loňského května zaměstnání hledalo asi 250 tisíc osob, začátkem února to bylo už kolem 320 tisíc. O práci přicházeli lidé zejména v sektoru služeb, a to přímo či nepřímo spojených s cestovním ruchem. Nebylo výjimkou, že tržby v daném odvětví meziročně klesly i o 90 procent.
Vláda sice rychle přišla s podpůrnými programy, ale ani ty nedokázaly nezaměstnanost udržet na nezměněné úrovni. Programy typu Antivirus našly uplatnění zejména v průmyslových firmách, zatímco na drobné živnostníky v sektoru pohostinství a ubytování cílily spíše programy typu Covid. Ty se však vyznačovaly zdlouhavostí při vyřizování žádostí, často šlo také o podporu ve formě státních záruk za úvěr čerpaný u konkrétní komerční banky. Stávalo se ale, že i v takovém případě bylo poskytnutí půjčky z hlediska banky příliš rizikové, a tak řada firem v cestovným ruchu ukončila svou činnost, což se odráželo v narůstající nezaměstnanosti.
Od počátku letošního března ale můžeme pozorovat pokles nezaměstnanosti v Česku, což lze vysvětlit zčásti postupným rozvolňováním protiepidemických opatření a zčásti rozbíháním sezónních prací. Od března do konce června se počet nezaměstnaných u nás snížil asi o 50 tisíc, a k dosažení předcovidové úrovně tak zbývalo ještě přibližně 20 až 30 tisíc osob, které by musely práci najít.
Dá se očekávat, že s dalším postupným otevíráním české ekonomiky, zejména v oboru cestovního ruchu, otevřením hranic pro zahraniční návštěvníky nebo očekávaným obnovením leteckého spojení například do USA, bude nezaměstnanost i nadále klesat. To bude prohlubovat nerovnováhu na trhu práce, kdy se bude zvyšovat poptávka po zaměstnancích, avšak jejich nabídka bude čím dál menší.
Poroste tedy tlak na zvyšování mezd a platů, otázkou však bude, v jaké míře, respektive jak moc budou zaměstnavatelé ochotni a schopni výdělky svých zaměstnanců zvyšovat. Vzhledem k inflaci setrvávající na poměrně vysoké úrovni (aktuálně 2,8 procenta v červnu meziročně), budou požadavky ze strany zaměstnanců (a zejména odborů) na růst mezd enormní.
Zaměstnavatelé tak budou muset volit kompromisní řešení mezi růstem mezd a objemem pracovní síly, kterou budou ochotni zaměstnávat. Lze tedy říci, že potenciálně přemrštěné mzdové nároky budou další snižování nezaměstnanosti tlumit.
Situace v České republice se však z hlediska trhu práce nijak nevymyká tomu, co je obvyklé v zahraničí. V Evropské unii je aktuální míra nezaměstnanosti nižší než před rokem, a to 7,3 procenta, což je o 0,3 procentního bodu méně než loni v červenci, avšak o 0,7 procentního bodu vyšší než v předvečer koronavirové pandemie.
Zkrátka vše nasvědčuje tomu, že i nadále bude platit: „nejsou lidi“.
Kateřina Jandová, Quaentas